O nás

O naší škole

Jsme rádi, že jste našli naší nově vznikající psí školu Dedog, která se zabývá výcvikem psů v České Lípě a okolí a budeme rádi, když nás kontaktujete. Rádi Vám pomůžeme s výcvikem Vašeho psa. Nemusíte za námi nikam dojíždět, rádi dojedeme za Vámi a budeme s Vámi pracovat na zlepšení chování Vašeho psího parťáka přímo v prostředí, kde se pohybujete každý den.

Rozhodnutí založit v České Lípě psí školu mě napadlo již před více než 10ti lety, ale v té době jsem neměla dostatek znalostí, zkušeností, ani času na založení psí školy. Nyní po nabytí dostatečných zkušeností a znalostí se u mě sešli příjemné i nepříjemné okolnosti díky kterým nyní mohu psí školu založit.

V současné době se naše psí škola zaměřuje na seznámení štěňat s výcvikem, základní výcvik psí poslušnosti a základy různých psích sportů, ale do budoucna bychom rádi nabízeli i kurzy jednotlivých sportů jako je právě agility, dogdancing, rally obedience, puller a další psí sporty, tak abychom Vás dokázali připravit na úspěšné složení jejich zkoušek.

Jakým směrem bude naše škola dále směřovat závisí pouze na Vás a Vašem zájmu o naše služby. S Vašimi nápady, o jaký výcvik byste měli zájem nás můžete kontaktovat již nyní, protože příprava na zavedení nového kurzu může trvat i více než rok, aby byl kurz kvalitně propracovaný, což je naším hlavním cílem, nabízet výcvik psů na takové úrovni, aby se k nám lidé vraceli pro další postup ve výcviku, nikoliv s problémy, které jsme již v minulosti řešili.

Náš cvičák

Aktuálně vlastní cvičiště teprve budujeme, ale rádi za Vámi dojedeme do místa, kde bydlíte, nebo kam chodíte svého psa venčit, protože v současnéchvíli je naším ,,cvičákem,, v podstatě jakýkoliv prostor, od louky, lesa, až po městské prostředí. Osobně jsem toho názoru, že pes by neměl umět fungovat jen na cvičišti, ale hlavně v běžném životě, což je naším hlavním cílem a důvodem, proč jsem se rozhodla cvičit psy tímto způsobem.

Pokud byste i přes to trvali na uzavřeném cvičišti, tak máme k dispozici krytou, osvětlenou halu s pískovým podkladem v Zákupech u České Lípy. Za využití haly se platí pronájem za každou hodinu, tak tam bychom se potom individuálně dohodnuli na ceně.

Naše zkušenosti

Níže Vám nastíním část svých zkušeností, ze kterých při výcviku psů již několik let čerpám, ale jsem zastáncem toho že člověk i pes se učí neustále. V minulosti bylo vrcholem výcviku, když pes uměl překonat například kladinu, pak jsme se posunuli do doby, kdy byla žebříková kladina, pak vznikl sport agility, kde zařadili překonání klasické kladiny, ale bylo vše na čas, pak zvýšili náročnost zónami, které se ještě před několika málo lety učili na zastavování psa v zóně, ale protože to bralo čas, který se počítá, tak se nyní cvičí sbíhané zóny, kdy se pes při sbíhání zóny musí dotknout tlapkou, ale již se nezastavuje. Stejně to bylo v průběhu let s psím výcvikem, dřív se učilo pomocí donucovacích metod, kdy jste řekli povel sedni a pomocí vodítka jste donutili psa si sednout, což funguje, ale pes u toho aktivně nezapojuje hlavu, jde pouze o naučený reflex, v současné době se většina psích trenérů možná již naštěstí zaměřuje na pozitivní výcvik, kde dominuje hlavně klikr výcvik, který i já velice ráda využívám, hlavně pro dokonalé naučení cviku, kdy hlasem kolikrát nejste schopni odměnit přesný moment, kdy to pes udělal správně, ale klikr Vám přesně označí daný moment a urychlí výcvik i o mnoho dní. A já se těším na další výcvikové metody, které v průběhu času jistě vzniknou a přinesou do výcviku další zlepšení a já pak budu mít možnost tyto metody předávat dále, třeba právě Vám.

Na vlastní kůži: Co se skrývá za zdmi útulku

Již od dětství jsem toužila po vlastním psu, ale rodiče byli neúprosní a nikdy mi vlastního psa nekoupili, což se nakonec ukázalo jako nejlepší pro moje zkušenosti s výcvikem psů. Psi mi prostě v životě chyběli, tak jsem četla mnoho knížek i časopisů o psech, koukala na videa o výcviku a práci se psy. Až jsem ještě ve škole potkala kamarádku, která na tom byla stejně jako já, ale rodiče jí pomohli najít alternativu a tou bylo, jak již tušíte z názvu, pomáhat v psím útulku v té době se jednalo o útulek v Dobranově, kam jsme dojížděli po škole téměř každý den na kole nebo na inline bruslích. A musím, říct, že právě zkušenosti z útulku mi dali úplně nejvíce zkušeností s prací se psy.

Hlavním přínosem pro mě bylo, že jsme téměř každý den, nebo spíše týden (samozřejmě jsme měli své oblíbence, které jsme brali ven přednostně, tj. častěji), měli venku jiného psa, tj. jinak velkého, křížence jiných plemen, s jinou historií a jiného stáří od štěňat až po seniory. Po čase jsme si v okolí útulku vytvořili zkouškový okruh, kde bylo nádraží, voda, slepice, psi za plotem, auta, cyklisti. Takže když jsme si vzali ven nějakého nového psa, kterého jsme ještě neznali, tak jsme ho vzali na tento náš okruh, a sledovali jsme, jak se bude pes chovat, při příjezdu vlaku, jestli bude mít strach, nebo ne, a po čase Vás to naučí odhad v těch psech už když ho sledujete, jak reaguje na průjezd auta, tak pak průjezd vlaku tyto reakce akorát zdůraznil. Nebo jsme hlavně v létě zkoušeli psy brát do vody, kam jsme kolikrát chodili s nimi (což při zpětném pohledu bylo nebezpečné, například když mi uvízla v bahně fena neapolského mastifa, která vážila v té době více než já a propadala se bahnem níž a níž v korytě řeky Ploučnice, ale postupně jsem jí naštěstí dostala ven), a všechny tyto situace mi dali spousty zkušeností. Pak reakce psů na slepice, cyklisty, nebo psy za plotem byla také rozdílná u různých psů, a krásně nám to řeklo vše o tom psu, kterého jsme právě venčili a naučilo mě to číst psí chování.

Kolikrát se stalo, že před útulkem zastavilo auto a vyhodilo, nebo v lepším případě, tam uvázalo psa a odjelo a my jsme kolikrát chodili po louce a psa, (který se marně snažil najít své majitele, kteří ho tam vyhodili), jsme se snažili odchytit, nalákat a odvést do útulku, kde dostal najíst, případně veterinární ošetření a mohl čekat na nové/lepší majitele. Někdy nad jednáním některých lidí zůstával rozum stát, když jsme třeba našli uvázaného psa kousek od brány útulku v době, kdy byl útulek otevřený, proč ho nemohli odvést alespoň dovnitř, než ho nechat čekat, než ho někdo najde…. Naštěstí ten někdo jsme byli my s kamarádkou a k našemu neštěstí se jednalo o rotvajlera, ze kterého jsme měli respekt i jako děti, ale nakonec jsme se k němu přiblížili a na pamlsky se nám podařilo s ním navázat kontakt a po chvíli sbližování se nám podařilo ho odvést do útulku, kam s námi šel velice rád, ale když jsme ho předali do útulku, a odjížděli pryč tak se jim vyvlékl a utekl za námi až několik desítek metrů od bran útulku a šel by s námi domů, ale my jsme měli doma zakázané psy, hlavně představa, že domů k rodičům do bytu 3+1 přivedu rotvajlera byla nemyslitelná, tak jsme ho již bez vodítka odvedli zpátky do útulku, kde jsme věděli, že si ho vezme někdo, kdo má o psy zájem a bude se o něj starat. Příběhy všech psů za ta léta a zážitky, které jsme s nimi prožili by vydali na celou knihu. Nyní když je útulek v Dobranově již několik let zavřený nadále ve svém volném čase chodím venčit psy do útulku Dogsy v Jestřebí.

Vztah a výcvik: Jak jsem se učila já i pes

Ze své první práce, hned po maturitě jsem si během půl roku našetřila na svého prvního vysněného psa, štěně německého ovčáka, se kterým jsem chtěla všechny ty zkušenosti a znalosti uplatnit konečně v praxi. Po důkladném výběru chovatelské stanice a především důkladném výběru rodičů mého štěňátka jsem si domů přivezla štěňátko. Začátky byly nad očekávání jednoduché, ikdyž vstávání v noci než se pes naučil venčit venku a vydržet přes noc nečůrat nebyly mé oblíbené dny, protože si ráda přispím. Tak do 4.měsíce jsem si vystačila s výcvikem sama, ale pak jsem začala hledat nějaký cvičák, kam bych docházela. A bohužel jsem si z nabídky v té době nevybrala, protože jsem nechtěla cvičit obrany, ani stopy, ale poslušnost, agility, obedienci, canicross, atd. Po tom co já už cvičila s klikrem, ale na 3 cvičištích kde jsem byla v té době, neměli ani ponětí co to ten klikr je, jsem byla hodně zklamaná, a výcvik psů v podobě tzv. řadovek, kde se v podstatě pes jen tahal na vodítku ve směru kterým řekl cvičitel, ikdyž ten pes nezvládal bližší vzdálenost od cizích psů než 2m, tak ani po vysvětlení ,,trenérovi,, to neuměl ,,trenér,, pochopit a metoda jeho výcviku byla, že se má ten pes tahat na tom vodítku a že si zvykne, a že je moje chyba, že jsem si jako ženská vybrala, tak těžké plemeno (toto bylo asi na 4tém cvičáku kde jsem byla a pes měl již nějakých 38kg), že on to nerad vidí právě z tohoto důvodu, že ho v podstatě (řečeno mými slovy) nedokážu tahat jako loutku u nohy…. Tak po tomto jsem se na tento cvičák již nevrátila. Nakonec jsme navštěvovali cvičák v Lysé nad Labem, kde jsem v tu dobu pracovala, ale po cca 5ti lekcích jsme tam také již nedocházeli, protože souhlasím, že skupinový výcvik je fajn, psi se učí i od sebe, zvykají si na přítomnost jiných psů, ale není tam prostor pro individuální přístup, když máte Vy nějaký problém se svým psem, tak není prostor aby se Vám někdo věnoval. A pokud máte podobné zkušenosti a hledáte někoho kdo by se věnoval jen Vám a zaměřil se na Vaše konkrétní problémy, které se svým psem máte, tak se na mě neváhejte obrátit.

Při výcviku vlastního psa jsem narazila na jeden velký kámen úrazu, a to bylo to, že jsem psa naučila asi 20,30 různých povelů, všechny skvěle zvládal, od panáčkování, podávání pacek, až po couvání a při couvání zvedání pacek, nebo couvání slalomu mezi nohama. Ale chybělo nám to základní, na čem nyní pracuji se psy jako první místo cvičení jakéhokoliv povelu, a to je pozornost, resp. vztah s majitelem a umění se na něj soustředit. Protože i když můj pes uměl všechny tyto povely, tak v momentě, když jsme přijeli na zkoušky, tak nebyl schopný odcvičit jediný povel, protože se v rušném prostředí neuměl soustředit. Nyní jsou mi tyto věci úplně jasné, ale zpočátku bohužel nebyly. Tak jsem se po zbytek života svého psa rozhodla, že chci, aby byl na prvním místě schopný fungovat v každodenním životě, než aby plnil xy různých zkoušek. A věnovali jsme se soustředění v různých prostředích, pravidelně jsem ho brala do Prahy, do metra, na Václavák, na místa, kde je velice rušno a chtěla po něm, aby se na mě soustředil a nevšímal si okolí. Cestovali jsme skoro všemi dopravními prostředky, autem, autobusem, lodí, tramvají, metrem, a jednou jsme na výletě spolu překonávali řeku pomocí transbordéru a vždycky vše proběhlo v pořádku, pes byl tak klidný, že když spal pod sedačkami v autobuse, tak lidé okolo ani nevěděli, že tam je pes. I když na veterinu chodil nerad, tak v momentě, kdy jsem ho položila na stůl, třeba když se mu musel udělat rentgen přední packy, když na ní začal kulhat, tak se mě paní veterinářka zeptala, jestli ho bude potřeba přispat, nebo jestli bude v klidu ležet. Samozřejmě jsem řekla, že když mu řeknu, tak že bude ležet a ani se nehne, tak se mu udělal krásně čistý rentgenový snímek, aniž by se pes musel přispávat. A to je to, co mi při výcviku psa přijde jako nejdůležitější, aby pes byl skvělým průvodcem po boku člověka, aniž by byl nebezpečný nebo obtěžující okolí. A protože mi můj pes na 8letech zemřel, tak bych ráda tyto znalosti a zkušenosti předávala dál, abyste i Vy měli se svým psem, tak skvělý vztah jako jsem měla já s tím svým.

Různá plemena, různé výzvy: Můj přístup k různým plemenům

Jak už jsem zmínila v předchozím odstavci, tak mám zkušenosti s různými plemeny a jejich kříženci, hlavně z útulku. Ale velkým psím učitelem pro mě byl a stále je i pes dlouhosrsté kolie mých rodičů, kterého jsem jako štěně hlídala, když byly rodiče v práci a já pracovala z domova a i nyní s ním občas trénuji poslušnost a rally obedience nebo agility. Po mém německém ovčákovi pro mě byla kolie skoro jako kočka (co se týká povahy psa), a i přes těžké začátky, kdy mi pes několikrát vysvětlil, že si prostě ten zvýšený hlas, (který můj ovčák třeba vůbec neregistroval) budu hlídat a jednou jedinkrát jsem na něj opravdu hodně zařvala, a to mi velice rychle pes vysvětlil, že takhle to určitě nebude fungovat. :-D Až jsme spolu po cca dvou-třech měsících našli společnou řeč, kdy já si zlepšila svoji intonaci hlasu a pes se naučil co si může a nemůže dovolit v m é přítomnosti dělat. Psi nevědí co jim říkáte, ale registrují tón hlasu jakým jim to říkáte. A jsou psi, kteří to neřeší jako můj ovčák, kdy jsem si když mi vyběhl za kočkou mohla vyřvat hlasivky a on to vůbec neregistroval, nebo právě psi, na které i jen trochu zvýšíte hlas a pes už to začne řešit, že už to je na něj hodně. Dále jsem chtěla s rodičů koliákem dělat agility, protože mi na to kolie přišla vhodná, opět jsem si našla cvičiště, kde trénovali agility, ale bohužel většina lidí věnujících se agility má border kolie, nebo australský ovčáky a tam je ten výcvik o něčem jiném, což já už v době kdy jsem tam šla moc dobře věděla, ale bohužel trenérka i když měla dříve vlastní kolii, tak neuměla správně přistoupit k tak citlivému psu jako je náš koliák, a po tom co jsme si museli pořídit vlastní houpačku, abychom odstranili trauma, které měl pes z nácviku houpačky na jejich cvičišti, jsme tam již dále nechodili a všechny překážky jsme si pořídili domů. Takže pokud byste chtěli svého psa učit začátky agility a překonávání jednotlivých překážek určitě se na mě můžete obrátit ať už máte jakékoliv plemeno, tak s ním umím pracovat, tak jak potřebuje, aniž by z výcviku mělo jakékoliv trauma.

Koňské lekce pro psí trénink: Jak mi koně pomohli v práci se psy

Po tom, co mi zemřel můj milovaný pes, jsem si nedokázala pořídit dalšího a trvalo mi více než rok, než jsem se dokázala opět věnovat psům, ale protože jsem tuto dobu nedokázala překonat bez zvířat a vždy bylo mým snem jezdit na koni a mít sebou na vyjížďce lesy i své psy, tak jsem se rozhodla že tuto dobu smutku využiji k tomu, abych se naučila jezdit na koni a jednou si mohla svůj sen splnit. Nejdříve jsem si našla ranč, kde bohužel výcvik koní fungoval naopak, než by měl, ale pak jsem si našla ranč který absolutně naplnil moje představy právě o výcviku koní. A ačkoliv výcvik psů, kdy pes je lovec a funguje na kořistnický pud a výcvik koní, kdy kůň bývá spíše kořistí a výcvik funguje na respektu a hierarchickém postavení, tak princip výcviku zvířat je stejný jak u koní, tak u psů.

Při výcviku koní, jsem už na začátku pochopila dvě věci a to citlivost a důslednost. Kolikrát vidím paní, která se nechá táhnout 3 kg psem na vodítku a pes jde kam chce on, třeba i do silnice, nebo kamkoliv jinam, a vzpomínám, že kolikrát i já v minulosti svému poměrně většímu psu (vážícímu 40kg) tolerovala zatahání za vodítko, s tím že to udělal omylem, ale bohužel tomu tak není, většinou se jen necháme přemluvit vlastními emocemi. Zvířata ale takto jako my lidé nepřemýšlí a neuvědomují si nebezpečí, které svým chováním mohou způsobit. A až když jsem na vodítku podobnému tomu psímu vedla koně, který mohl vážit téměř tunu a jeho kohoutek byl ještě výš než moje hlava, v ten moment jsem si uvědomila, že když se rozeběhne, tak ho já svojí silou tahem za vodítko nezastavím, tak jak jsem to kolikrát udělala se psem. V takové chvíli nemůžete tolerovat mírné zatahání za vodítko, s tím, že to ten kůň udělal omylem…, protože neudělal, jen si vás zkouší, co vše mu na tom vodítku dovolíte a když mu dovolíte, aby Vás tahal, tak se může stát, že se kůň rozhodne že chce jít jiným směrem a jiným tempem, až se z Vás nakonec stane papírový drah, který vlaje za splašeným koněm a budete přemýšlet, kde se stala chyba. Chyba se stala právě v tom momentě, kdy jste tomu koni povolili, že může tahat na vodítku. Proč vlastně tohle chování tolerujeme psům? Jen proto, že je fyzicky zvládneme přemoct? Ale proč je to nutné, když je tak jednoduché dodržovat důslednost při výcviku a vůbec se nemusíme se psem na vodítku přetahovat silou a chodit pak z procházky jak z posilovny, a ještě k tomu kolikrát psychicky vyčerpaní, protože musíme neustále hlídat psa, aby neskočil pod auto, někoho neotravoval, nenapadl cizího psa, atd. Není správná úvaha při výcviku, že my musíme neustále hlídat psa, správná úvaha je že pes by si měl hlídat nás. (samozřejmě skrz právní hledisko musíme svého psa hlídat, protože za něj neseme právní odpovědnost, ale to náš pes nemusí vědět ;-) ).

Když se vrátím k výcviku psů, tak vycvičit psa správně od štěňátka Vám zabere v průměru 1 rok. Normálně by to bylo asi pouze půl roku, ale protože mezi 6-12 měsícem (dle plemene, někdy i dříve, nebo naopak i déle) přichází pes do puberty, tak jste kolikrát opět zpět a začátku a pes doslova zkouší Vaše nervy. Ale včasný výcvik Vám pomůže mít poslušného psa po celý jeho život. Pozdější výcvik zabere jednak mnohem více času, ale také mnohem více trpělivosti, protože dospělý pes už má naučené zlozvyky, které Vy musíte pak znovu přeučovat a vždy je vše jednodušší naučit napoprvé správně než to pak zdlouhavě přeučovat. I když za mě určitě neplatí heslo, že starého psa novým kouskům nenaučíš, protože pes žije přítomností, nepřemýšlí jako my lidé, on prostě bere věci jak jsou tady a teď a těmto věcem se přizpůsobuje. Proto ani není vhodné litovat psy, kteří si prošli peklem, než se dostali do útulku, ale chovat se k nim tak jak chcete, aby se oni chovali právě teď a tady s Vámi. Úzkostným chováním a litováním můžete jejich chování mnohonásobně zhoršit.